Nikdy není unavená, nikdy ji nebolí hlava. Po sexu lační jako narkoman po droze a nikdy nemá dost. Je to dar, nebo prokletí? A chtěli byste mít takovou ženu doma?
Nymfomanie je obecný název pro ženské hypersexuální chování, kdy se dotyčná štve za sexuálními zážitky, ať už přinášejí nebo nepřinášejí uspokojení. Své kořeny má tento název v řecké mytologii, kde o nymfách píše jako o krásných vílách či lesních bohyních, které milovaly tanec, zpěv a hlavně mladé muže, jež vábily do své náruče a pak si s nimi užívaly bez omezení. Pro filmaře je to dar dar z nebes – stačí vzpomenout třeba Deník nymfomanky režiséra Christiana Moliny nebo dvoudílnou Nymfomanku Larse von Triera, která po celém světě vzbudila vlnu emocí. Část diváků byla nadšená, část v šoku. Za vstupenku ale zaplatili všichni, protože kdo tenhle drsný erotický snímek neviděl, ten nemá dokončené sexuální vzdělání.
Vědci na vážkách
Podobné rozpolcení zažívali i odborníci, kteří si léta lámali hlavu, kde se tahle “diagnóza” vlastně vzala. První skupina se přikláněla k teorii závislosti a říká, že nymfomanie je závislost na sexu podobná například závislosti na alkoholu. Druhá skupina tvrdila, že se jedná o nutkavé chování, což znamená, že se žena snaží zbavit úzkosti, deprese či napětí a pomocí sexu si snadno a rychle navozuje pocit slasti, pohody a uspokojení. A pak tu byl třetí vědecký tábor, který zastává názor, že hypersexualita je impulsivního charakteru – v ženě roste napětí a to ji nutí realizovat sex, který vede k uvolnění tenze. Je to prý stejný princip jako u kleptomanie, což je porucha, kdy má člověk potřebu krást, aby se zbavil negativních emocí. A pak tu byla ještě jedna parta vědátorů, podle nichž nejde o nic patologického – nymfomanie je prostě a jednoduše zvýšená potřebu sexu, která se vymyká běžným normám. Jenže pak přišel objev. A netýkal se jenom nymfomanek…
Závislost nezná pohlaví
Dosud totiž byla řeč jen o nymfomanii, tedy ženách vice než náruživých. Ale co muži? “Závisláků” je mezi nimi podobně jako žen. Nějakou podobou závislosti na sexu totiž trpí každý desátá žena. A každý desátý muž. Vědci přišli na to, že za vším nejspíš stojí “hormon lásky” oxytocin. Za normálních okolností se do krve vylučuje díky dotekům, hlazení a mazlení. Má-li tohoto hormonu ale člověk nadbytek, jde většinou rovnou na věc. Pardon, na soulož. A ne jednou, ale několikrát denně, protože tělo si to tak žádá a nutkání je silnější než rozum.
Jak se ale chovat v momentě, kdy partnerovi či partnerce člověka závislého na sexu dojde dech a ďábelské tempo nestíhá? Lepší než hádky a rozepře je návštěva sexuologa, který dotyčnému doporučí náhardní uvolňovací techniky, například masturbaci. Když to přijme, je vyhráno, protože nebude partnera obviňovat z nedostatku pozornosti, případně vyhledávat sex jinde.
Hovory o sexu
Pro oba je pak důležité heslo – komunikace. Je vyloženě nutné si povídat o rozdílné potřebě sexu a o tom, proč jeden potřebuje mít sex pětkrát denně, a druhý třeba jen jednou týdně. Zásadní je to pro oba v páru, protože jinak hrozí, že jeden či druhý propadnou pocitům viny a sníženého sebevědomí, že je v posteli špatný nebo naopak moc chtivý.
Možná si říkáte, jaké štěstí, mít pořád chuť, případně mít po ruce někoho, kdo je stále připraven k sexuálním hrátkám. Chvíli to možná baví každého. Ale věřte, nakonec tahle anomálie člověka dožene. Společensky i psychicky. Proto je lepší zabývat se jí dříve, než celá posedlost vyústí v úzkost nebo dokonce deprese. Z tohoto úhlu pohledu se zase nezdá tak špatné, když ženu občas bolí hlava, případně muž si někdy raději zajde na pivo…
